RECENZE: Hodiny, které tikají přesně

Pověst, jež předcházela Hodinám, opravdu nelhala. Je to drama filmařsky vytříbené, herecky královské, lidsky podmanivé. To vše přitom plní vlastně natruc prvkům, které filmům jinak nesluší. Jde o dobrý snímek i přesto, že vypráví o ženských depresích, což rozhodně nelze označit za divácky přitažlivé téma. Účinkuje také navzdory nadvládě dialogů.

Hodiny | foto: Profimedia.cz

Hodiny totiž navenek tvoří - s nadsázkou řečeno - jen slova, slova a nic než slova, do nichž se odívá podpírání, pochybování, povzbuzování druhých, sebezapření.

Dokonce ani hudba nedramatizuje vyprávění žádnou ryčností, spíše podkresluje vnitřní neklid vzdálenou jednolitou stejnotvárností.

Zkrátka Hodiny zosobňují film hodně těžký, hodně tichý, hodně tísnivý a hodně neuchopitelný, přesto plný krásy.

Jeho ozdobou je důmyslná až chladně rafinovaná stavba příběhu, která propojí osudy tří různých žen žijících v různých časech i na různých místech prostřednictvím stejných či podobných situací jednoho jediného dne.

Skvělý střih je zastihuje vesměs u běžných rituálů všedního dne: ráno u zrcadla, v kuchyni, kde se chystá pohoštění pro večírek, ve chvíli, kdy u dveří zazvoní návštěva. Právě ony „kuchyňské“ variace náležejí k nejlepším: Nicole Kidmanová coby spisovatelka Virginie Woolfová postává mezi služkami s cigárem, Julianne Mooreová jako vzorná hospodyňka 50. let čekající druhé dítě mává mužíčkovi na cestu do práce a pak připálí narozeninový koláč, Meryl Streepová v roli moderní nakladatelky vyhazuje do koše hostinu, jež se po tragédii oslavence stala zbytečnou.

Hodiny

70 %

USA, 114 min.

režie Stephen Daldry

hrají Nicole Kidmanová, Julianne Moooreová, Meryl Streepová, Ed Harris, Allison Janney

Kinobox: 81 %

IMDb: 7.5

Všecky tři - a nepřímo i hrdinka Woolfové díla Paní Dallowayová, jehož motivy tu zazní - jsou si podobné tím, jak se přemáhají, jak zoufale se snaží usmívat, komunikovat, žít. A přitom nesou v očích nesmírnou únavu z vlastní existence, touhu po konečné tmě a klidu, sen o vysvobozující smrti, jejž si hýčkají vždy v téže

odevzdané poloze naznak na lůžku, s pohledy upřenými do stropu. Obrazným vlnám vykupitelské sebevraždy, jež je zalévají, se při vší úctě k úžasné Kidmanové snad nejvýmluvněji poddává Mooreová při přípravě svého odchodu ze života v hotelovém pokoji.

V něžných obměnách se prolínají i další shodné motivy. Například na lásku, na smrt a na to, nač právě myslí, se hrdinek vyptávají bezelstné děti. Ženy však jejich otázky nechápou jako žvatlání, slyší v nich osudovost, a děti zase pudově vycítí hrozbu, třeba v drtivé scéně synek jako by tušil, že se matka nemusí vrátit.

Jiné volné propojení citů a pocitů přinášejí chvíle, kdy dojde na vzájemné polibky žen: ten náhlý dotek vášně téměř lesbické se zrodí vždy v nouzi nejvyšší. Rovněž všechny nešťastné trpitelky pronásleduje černočerná ironie stejných vět, jež od nevědoucích slýchají jako na kolovrátku, ačkoli osobně pociťují pravý opak. Vět tvrdících - „ty jsi šťastná ženská, ty máš v životě kliku“.

I závěr složité klenby trojjediného příběhu spočine na pilíři svorného údělu, tedy světa, kde ženy jsou nakonec těmi silnými odolnými bytostmi, jež vzdor nejhlubší tajné trýzni přežívají, přičemž osobní kroniky tří hrdinek najdou styčný bod v mužském prvku. Trojice hereček získala za strhující výkony Stříbrného medvěda na Berlinale, Kidmanová, jež k nepoznání změnila svůj vzhled velkým umělým nosem, navíc i Zlatý glóbus, Oscara a cenu Britské filmové akademie.

Přesto Hodiny, film připomínající svou vláčnou promyšleností časomíru pracující s vteřinovou přesností, nejsou jen „ženskou“ podívanou. Přinejmenším herecky tu stejně září John C. Reilly, hořce směšný celofánový hrdina oscarového muzikálu Chicago, a hlavně Ed Harris. Jeho postava učiní ze své volby - konečného volného pádu - neskonale vyrovnanou, ladnou, čistou, samozřejmou vsuvku mezi řečí. Smrt jakoby mimochodem.

Philip Glass lehce a zručně nahazuje své žánrové skici

Strůjcem efektní hudby k filmu Hodiny je Američan Philip Glass, jehož styl vychází z minimalismu. Tato hudba, která plyne v dlouhých, meditativních pasážích a cyklicky opakovaných motivech, je odvozena z východních filozofií. Vznikla v prostředí hudební avantgardy šedesátých let. Sám Glass studoval indickou hudbu i evropskou klasiku.

Glass a další skladatelé vynesli minimalismus na stejnou úroveň, jako je vážná hudba. Vzpomeňme na jeho minimalistické opery Einstein na pláži nebo Pád domu Usherů. Tu v roce 1999 nastudoval pražský orchestr Agon. Glassovy aktivity však míří i k drobnějším celkům, jako je kompozice Heroes Symphony, která koketuje s rockem. A na albu písní Songs of Liquid Days Glass spolupracoval se zpěváky Davidem Byrnem, Suzanne Vegou či Lindou Ronstadt.

Rovněž Glassova filmová hudba zasahuje široké rozpětí žánrů. Například v trilogii filmových esejů Godfreyho Reggia, který pochybuje o smyslu technické civilizace, Glassova hudba úplně srůstá s obrazy a udává ději tempo.

K hranému snímku Hodiny měl Glass jiný přístup. Jeho hudba se pohybuje na hranici mezi prchavou uvolněností a náladovostí. Čtrnáct snímků, časově rozměrných stejně jako písně, se skládá do mozaiky nenáročné podkresové hudby. Uklidňující šumění smyčců přechází v motivy rotující v hypnotických obrazcích, nad kterými pianista Michael Riesman rozehrává romantické akordy (Morning Passages).

Glassova hudba se jenom podobá minimalistickým kompozicím, od kterých si vypůjčila zvuk a tradiční postupy. Duchem je to pop v mistrně načrtnutých náladových skicách. Příjemná, občas melancholická nebo lehce zdramatizovaná muzika naznačuje cestu k minimalismu. Je to dokonalá řemeslná práce.

Jak spisovatel proslavil díky své kolegyni i sebe

O zrod filmových Hodin se zasloužili dva literáti. Americký spisovatel Michael Cunningham (1952) dosáhl proslulosti svým čtvrtým románem Hodiny z roku 1998. V následujícím roce za něj získal Pulitzerovu cenu v oblasti prózy i ocenění PEN/Faulkner Award. Cena byla dotována částkou 15 tisíc dolarů.

Je to citlivý a překvapivě vyústěný pokus zachytit vnitřní svět spisovatelky Virginie Woolfové bojující s nemocí, vlastními zaměstnanci i uměleckými záměry a nakonec se rozhodující pro sebevraždu, který se prolíná s poválečným světem Laury Brownové, hospodyně z losangeleského předměstí, a lesbické nakladatelky Clarissy Vaughanové. Jejich životy, jakkoli se odlišují časem, místem a vnějšími okolnostmi, spojí čtvrtá žena - hrdinka mistrovské prózy Woolfové Paní Dallowayová (původně pojmenované Hodiny). Jako by tím protnula i jejich sny, touhy a osobnosti. Nabízejí se i jiné paralely: Woolfová v Paní Dallowayové popsala jediný den v životě hrdinky, Cunningham se soustředí na jeden den v životě tří postav.

„Co tedy vlastně ‚provedl‘ Michael Cunningham s nesmrtelným odkazem Virginie Woolfové? V prvé řadě vzdal poctu jak Paní Dallowayové, tak její tvůrkyni, a dokázal, že i v dnešní postmoderní době lze přistupovat ke kanonickým dílům literární historie s citem pro hodnotu textu,“ píše v doslovu ke knize Hana Ulmanová. Dvousetstránkový román vydalo loni v českém překladu Miroslava Jindry nakladatelství Odeon - Euromedia Group v nákladu 2510 výtisků. Letos v dubnu následoval čtyřtisícový dotisk. Dosud se prodalo 4450 exemplářů.